—————————————-

Představení

—————————————–

Byla to holčička tehdy asi pětiletá, když u mě byla v ordinaci. Nadprůměrné, velmi nadprůměrné inteligence. Četla, samozřejmě. A psala. A s čísly si spíš už jen tak lehce žonglovala…

Takové nadané děti ke mně občas přicházely už dřív. Ale tahle dívka – ta byla zvláštní. Tiše, jakoby bez emocí, vážným, vědecky zkoumavým pohledem pozorovala svět.

Obvykle neměla potřebu se o něm vyjadřovat. Ale myslela si o něm své. Pořád o něm tiše přemýšlela. Jako by si zařazovala vše, co vidí, do svého soukromého, tajného systému. Její pohled klouzal po věcech, tiše zkoumal a hodnotil.

K čemu došla, to obvykle neříkala. Ale když se na člověka dlouze podívala, tak on měl pocit, že rázem přišla na všechna jeho tajemství. Před jejím přímým, hluboce vážným pohledem měl člověk tendenci sklopit oči a stydět se – ani nevěděl za co.

Babička té holčičky, aby upřesnila, jaké to je, vyprávěla mi později o ní příběh. Příběh ze života.

Stalo se to prý asi před rokem, na jednom z těch dětských představení, kam babička o nedělích brávala holčičku v rámci své babičkovské péče.

Hlediště bylo plné dětí a jejich dospělých doprovodů. Babička seděla s holčičkou v první řadě. Holčička vždycky chtěla sedět v první řadě. Byla zvídavá. Chtěla všechno co nejpřesněji poznat.

Když představení začalo, ozvaly se bubínky a trumpetky a na jeviště vyběhl velmi pomalovaný a velmi veselý pán, veselost z něj čišela. Veselost a štěstí. A láska k dětem. Miloval děti ze všech sil a ostošest – zřejmě už mnoho představení. Koutky úst nahoru, zářivé oči… Pohyby prudké jak mávátko či nástroj mažoretky. Během svého vystoupení si k vyjádření svého hlubokého nadšení z krásné situace, v které se zde octl, co chvíli šťastně poskočil. V ruce držel mikrofon a výskal na děti v hledišti. Děti na něm visely očima a nadskakovaly na sedadlech.

Holčička nenadskakovala, ale dívala se taky. Svýma vážnýma, temnýma očima. Pozorně, velmi pozorně. Jako vždy.

A pán měl k dětem řeč. Říkal jim:

„Tak děti, to jste ale hodné děti, jak vás tak vidím, a kdopak z vás umí nějakou hezkou písničku, co? Nebo básničku, he? – A kdopak z vás nám ji tady pěkně řekne nebo zazpívá do mikrofonu? – He? A my mu potom všichni zatleskáme, he? A může i něco vyhrát, he? Třeba bonbón, he?“ – A poskočil.

A děti se hlásily jedno přes druhé a pán si vybíral a řekl:

„Tak třeba ty, chlapečku, ty v té druhé řadě, ano, ty, ty se tak hezky hlásíš, tak pojď za námi pěkně na pódium, tudy, pojď, já ti pomůžu, tak, to jseš ale šikovný chlapeček, co?“

A chlapeček se ohromeně otáčel po pódiu a vzhlížel na velikého veselého pána a pán si k němu laskavě, velmi laskavě přidřepl, aby se chlapeček nebál, mikrofon strčil chlapečkovi pod nos a pravil přesvědčeně:

„Ty jsi ale hezký a šikovný chlapeček a jakpak se jmenuješ?“

A chlapeček sdělil, že Toníček  – a pán se vítězoslavně narovnal i s mikrofonem a zavýskl do hlediště:

„Máme tady Toníčka, děti – to je ale hezké jméno, chlapečku, tak my ti za takové jméno co? – My ti zatleskáme!“ – A začal tleskat. Děti se nadšeně přidaly – líbilo se jim to moc. Dospělé doprovody se také tiše přidávaly – bylo to přece takové veselé – nehodilo se netleskat.

„A Toníčku, řekneš nám nějakou básničku? Když jseš takový hodný hezký chytrý chlapeček, šikovný?“ ryčel pán.

A chlapeček Toníček poslušně odříkal básničku. Hodný veselý milující pán řičel nadšením. Pohladil chlapečka volnou rukou po hlavě, otočil se k dětem a vykřikl na ně: „No ty jsi ale šikovný chlapeček! Že ano, děti? – A my ti za tu krásnou, překrásnou básničku co? My ti co? My ti zatleskáme!“ A začal tleskat a děti se přidaly. Šťastný chlapeček dostal bonbón a omámeně se sunul z pódia do náruče svého dospělého, poněkud roztřeseného doprovoda, zatímco natěšený pán už rázoval po pódiu a vykřikoval: „A kterápak holčička nebo chlapeček nám teď také něco pěkného zazpívají nebo předvedou?!“

A tak to šlo dál, jedno číslo za druhým. Jména se střídala, pánovo nadšení zůstávalo.

Holčička to všechno vážně, zamyšleně pozorovala. Pak zvedla ruku taky.

Babička strnula. Ale nebránila jí. Ovládla se. Byla moudrá. Věděla, že tady není od toho, aby někoho zastavovala před nutnou životní zkušeností.

Pán rázující po jevišti si holčičky všiml. Zastavil se.

„A je to tady,“ pomyslela si babička.

Pán se naklonil do první řady.

„Á,“ řekl. „Á. – Tak tady máme jednu holčičku, která chce také bonbón. – Je to tak?“ zeptal se holčičky a napřáhl k ní dolů do hlediště mikrofon.

Holčička mlčky přikývla.

Pán se vítězně narovnal a obrátil se k dětem. „Tak tady máme další holčičku, která – “

Holčička mezitím už sama vstala a drala se na jeviště. Byla samostatná. Odjakživa.

A pán ji už vítal: „Ty jsi ale statečná holčička. Zatleskáme, děti, naší holčičce…“ – A roztleskal se. Děti se přidaly.

Holčička se mlčky a vážně na všechno dívala. Babička ten pohled znala. Pán ne. Pán netušil nic. Pán ten pohled ani nemohl znát, a i kdyby ho znal, teď by si ho nevšimnul, protože výskal šťastně na děti, místo aby se dobře na holčičku podíval.

Pak se přece jen podíval a holčička se podívala na něj. Mlčky, dlouze a velmi vážně se dívala vzhůru do jeho širokého veselého obličeje – do obličeje, který se od začátku představení ještě ani na chvilku nepřestal smát, ani na chvilku nepustil koutky dolů.

Pán se nepřestal smát ani teď. Možná se do očí té holčičky podíval málo hluboko. Možná lidé, kteří se bez přestávky smějí, nemají čas podívat se hluboko.

Ať tak či tak, pán řekl holčičce svůj obvyklý bonmot: „Ty jseš nám ale krásná a šikovná a roztomilá holčička. – Že?“

Holčička přikývla. Čekala to.

„A jakpak se jmenuješ? Jakpak se jmenuje taková pěkná holčička?“ pokračoval pán podle osvědčeného mustru. Přidřepl k holčičce, nastrčil jí mikrofon pod nos a čekal na její přiznávku, aby pokračoval jako obvykle nadšeným zavytím nad krásou řečeného jména.

Holčička se klidně, velice klidně zamyslela. Přemýšlela dlouho. Vzala si svůj čas, jak se říká.

Hlediště postupně ztichlo. Veselý pán ztichnul také. Znervózněl. Ticho neměl rád. Ticho nebylo dobré. Ticha jsou trapná. Jeho úsměv už byl takový – pomalejší. Oči občas nervózně šlehly po babičce v první řadě. Babička mlčela a snažila se dívat jinam. Jen v duchu si šeptala: „A je to tady, je to tady, já to říkala.“

Holčičce trapné ticho zjevně nevadilo. Nikdy jí nevadilo. Nestarala se o něj ani o pána. Tvářila se zamyšleně a brala si svůj čas.

Pán se jí snažil pomoci. Opravdu se snažil. „Mařenka? – Růženka? Nebo snad Terezka?“ napovídal zoufale.

Holčička mlčela. Přemýšlela pomalu a důkladně. Vypadala jako člověk, který má něco užuž na jazyku, ale nemůže si vzpomenout. A pak – po čase, který se zdál věčností – se podívala na pána svým dlouhým, tichým pohledem a do ztichlého hlediště zamyšleně řekla:

„A víte, že ani nevím?“ Pak už jen lhostejně pokrčila rameny. Situace pro ni byla vyřízená. To se přece tak někdy člověku stane, že neví. Co se s tím dá dělat? Nic. – Dál se nenamáhala.  Řada byla přece na pánovi – ona své řekla.

Ano, tak to bylo. Osud nebývá k veselým pánům vždycky milosrdný. Věřme, že veselý pán potřeboval ve svém životě tuto zkušenost zažít, zažít ji naplno a bez varování, a že tuto zkušenost využil pak ve svém životě co nejlépe.

Ale vy si dejte pozor.  Dejte si dobrý pozor na tiše a zpříma se dívající holčičky. Koukněte se jim hluboko do očí. Opravdu hluboko. A zdrhněte včas.