—————————-

Prozření

—————————-

Vešla jsem do našeho domu a vidím souseda sbíhat ze schodů. Strnula jsem.

Ale třeba to není tak zlé. Třeba si jen tak cvičí. Raduje se ze života. Shazuje kila.

Neshazoval. A neradoval se. Kdo by se radoval v takové situaci.

Chápala jsem ho. I mě přešla nálada. Protože přivolávací světélko u dveří výtahu svítilo, až bylo celé rudé, ale ta mašina dělala, že se jí to netýká.

Sevřela jsem rty. Takhle je to tady co chvilku. A já bydlím vysoko převysoko. A opravář hned tak nepřijde – má toho moc. To je vlastnost opravářů. A já mám tašky. Těžké. A jsem líná. Velmi.

Ovšem líní lidé dokáží vytočit svou schopnost uvažování do vysokých obrátek, když jde o to vyhovět si. Lenost a těžké tašky je velmi vhodná kombinace pro rozvoj dovedností spravit výtah. A ještě moje zkušenost a sebedůvěra. Tu mám naštěstí s sebou – nedělám to prvně. Takže to nebude tak těžké. Jen nějaká maličkost to bude. To znám. Když nejede výtah, musí to mít nějakou konkrétní příčinu. Vždycky mělo. A já tu příčinu najdu. Vždyť už se mi to párkrát povedlo.

Nejdřív je třeba zjistit, kde kabina zkysla. A pak se do ní dostat. Tam začne moje zkoumání. Prostě něco někde netěsní. Nějaký kontakt. A já to zjistím. Už jsem to spravila tolikrát.

Našla jsem kabinu. Svítila. – Že kabina svítí, to může znamenat cokoli. Ale normálně bývá zhasnutá. Teď svítí, takže výtah není v pořádku.

Ale zase je dobře, že kabina svítí; kdyby byl výtah úplně na šrot, tak by kabina nesvítila. Když svítí, není úplně mrtvý. Není mu třeba příliš fajn, ale aspoň je vzhůru.

Proč je vzhůru? – Protože na něco čeká. Na nějaký pokyn. Je třeba zjistit, na co čeká. To je moje šance.

Otvírám dveře kabiny. Pokládám dovnitř tašky a odborně se rozhlížím. Už víckrát jsem zjistila, že na vině jsou výtahové dveře. Že netěsní s magnetem, a tak si výtah chybně myslí, že ještě někdo nastupuje. Výtahy jsou schopny myslet si takovou hovadinu celé hodiny, když pořádně nezavřete.

A vida – ani dnes nejsou dveře pořádně zavřené. Někdo tady vystoupil a ani se neotočil, aby se přesvědčil, že dveře doléhají a kabina že poslušně zhasíná. Naivně se spoléhal na samouzavírací táhlo.

Ale to by tady nesměly být ty odroleniny na prahu. O ně se dveře jemně zadrhly – zůstala nepatrná štěrbina. Pak to má jezdit. Čistím podrážkou drolinky, aby se dveře mohly dovřít.

Za chvíli je smetí pryč, dveřím už nic nepřekáží k dovření, ale tentokrát dělají, jako by to nevěděly.

Tenhle truc už ovšem taky znám. Ještě někde něco drhne. Někde, kam nedosáhnu. Možná v pantech, nebo v tom táhlu. To už podrážkou nezvládnu. Ale pomůžu tomu, když ty dveře zavřu sama, vlastní silou – tak, aby magnet sednul, kam má, a výtah tím dostal pokyn k pohybu.

Ale tady je filozofický problém: kdybych ty dveře prostě zvenku přitlačila, magnet by si sice krásně sednul a dal tím výtahu pokyn, ale já bych se nesvezla; výtah by jel a nechal by mě stát na chodbě. Takže musím napřed vlézt do kabiny, a odtud teprve ty dveře přitáhnout k sobě.

A protože ty dveře nemají zevnitř kliku (i výrobce se spoléhal na táhlo), je třeba v kabině do takové nepatrné štěrbiny v plechu těch dveří strčit nehet a tím si jemně ty dveře za ten plech přitahovat – opravdu jemně a pomalu, aby se nehet neulomil a zároveň aby magnet ve dveřích dosedl na správné místo, odkud by mohl dát výtahu zprávu, že tentokrát už opravdu nikdo nastupovat nebude. To jsem vymyslela minule a tehdy to pomohlo krásně.

Takže teď přitahuju dveře, přitahuju je opravdu jemně, protože mému nehtu se to pranic nelíbí – a hle – kontrolky se rozsvítily. Jako minule. Výborně. Držím tedy nehet ve štěrbině dveří, táhnu k sobě a zároveň mačkám druhou rukou na konečně rozsvíceném světelném panelu čudlík šestky.

Mačkám jak zběsilá – a nic. A kontrolky tiše zhasly. To tu ještě nebylo. Takže ještě někde něco netěsní. Je jen třeba to objevit.

Zkoumala jsem místo po místu a rekapitulovala situaci. – Co rozsvítí kontrolky? Co je udrží rozsvícené? Co způsobí, že výtah si bude pamatovat, že chci jet do šestky? A co způsobí, že tam i pojede?

Snažila jsem se soustředit. A nebylo to snadné, protože při všem tom zkoumání jsem nesměla přestat přitahovat už opravdu dost rozčíleným nehtem dveře výtahu dobře dovřené. Kdybych přestala, magnet by přestal vysílat výtahu zprávu, že je dovřeno, výtah by opět začal trpělivě čekat, až všichni nastoupí, a já bych mohla začít znova.

Znova začít jsem mohla ještě mockrát; je totiž velmi těžké udržet nehet ve štěrbině plechu dveří a jemně a bez přerušení jím táhnout těžké dveře k sobě, a zároveň se starat ještě o něco jiného. Napjatě jsem poslouchala zvuky výtahu. Žádné. Jen po schodišti nahoru dolů dupali sousedi. Amatéři jedni malomyslní, odevzdaní.

Takže znova. Přitáhnout nehtem dveře, tím rozsvítit kontrolky, pak druhou rukou zmáčknout šestku, a teď honem – než kontrolky zhasnou, hledat další místo, na které je třeba zatlačit, aby se obnovil kontakt něčeho s něčím někde v hloubi, co je evidentně rozpojené, protože kdyby to nebylo rozpojené, tak by ten výtah jel…

A když jsem tak jednou zmáčkla čudlík s šestkou a pak – v podstatě náhodně – se opřela o stěnu – taky už jsem byla unavená – a přitom se postavila tak jako ze šika, s jednou nohou takhle jako – trošku stranou – a trošku jsem se zamotala, a abych chytla rovnováhu, abych nespadla, opřela jsem se rukou o zadní stěnu výtahu – když se tohle všechno stalo – tak výtah se rozjel! A odvezl mě do šestky! A otevřel mi! Sám! A nechal mě vystoupit! I s taškami!

Dokázala jsem to.

Opravář tehdy opět přišel až za dlouho, takže jsem měla dost času vypracovat svou techniku k dokonalosti:

Přitáhnout nehtem dveře. Držet přitažené. Co nejjemněji – tak, aby to bolelo minimálně. Pak jednu nohu takhle jako šikmo na podlahu v rohu, mírně přitlačit. To je důležité – přenést tam váhu. Pak záda opatrně opřít o stěnu, stále držet přenesenou váhu a nehtem přitahovat dveře, a k tomu chodidlem druhé nohy opatrně zatlačit na to citlivé místo na protější stěně, tak metr vysoko – musí se to chvilku hledat. Pak přitom druhou rukou zmáčknout šestku – a to je celé – výtah se rozjede úplně bez problémů…

Úžasné. Výtah jel, já cestou udržovala trochu náročnou pozici horolezce zlézajícího úzký skalní komín zevnitř, ale usmívala jsem se: vítězství bylo moje.

Byla jsem šťastná a pyšná na svou invenci. Technik od Boha jsem. Intuitivní. Nepodívám se, jen to trochu osahám – a výtah jede.

A to jsem ještě netušila, že mě čeká Velké Výtahové Prozření. Taková Boží milost. Milost, co přichází nečekána. Jak úder blesku. Jak náhlé světlo ve tmách.

Ten den – sousedi stále ještě beznadějně dupali po schodech – jsem zamyšlená vstoupila do výtahu, který stále ještě nejezdil, a jak jsem tak měla hlavu plnou starostí, zapomněla jsem, že dveře netěsní a že je potřeba je přidržovat nehtem a zatížit přitom podlahu výtahu v tom jednom místě nohou natočenou takhle zešika a zády se opřít o stěnu a druhou nohou přimáčknout citlivé místo na té druhé stěně a pak teprve, když je všechno vyvážené a výtah už tuší, tak zmáčknout tu šestku… Ten den jsem to zapomněla udělat. Prostě jsem vstoupila a zmáčkla tu šestku. A zjistila jsem Pravdu:

Jediné, co bylo třeba udělat, aby se rozbitý výtah rozjel, bylo prostě chvíli přidržet ten čudlík s šestkou.

Vystoupila jsem nahoře a chvíli mlčky stála. Dívala jsem se do kabiny, v které jsem tolik dnů pořádala ta náročná, vymakaná cvičení.

Docházelo mi to. Nemusela jsem v ní tolikrát stát málem na hlavě a ničit si nehty. To všechno byly moje akce navíc – ten výtah je nepotřeboval. A mohla jsem na to přijít dřív. Mohla – kdybych se ovšem tak naléhavě nesnažila najít řešení. Kdybych se tak naléhavě nesnažila najít řešení, rozjel by se mnohem snadněji.

„Tak takhle to je,“ pomyslela jsem si. A vzpomínala přitom na celý svůj život. Na všechny ty složité události a jejich složitá, vymakaná řešení.