——————————————————

Ze života růžových mořských koníků

(Vývojová linie)

——————————————————-

Růžový mořský koník je malinký, docela malinký. Jeho údajně dvoucentimetrová růžová osobnost žije v moři mezi korálovými útesy. Viděla jsem to v dokumentárním pořadu o životě v hlubinách moří.

Maličký růžový koník tam byl zrovna zaneprázdněn soubojem s jiným maličkým růžovým koníkem. A komentátor k tomu podotkl, že „… zápas je veden tradičním způsobem – totiž přetlačováním hlavou“. Možná myslel tradičním způsobem malých růžových mořských koníků. Ale možná že ne.

Koníci se, jak jsem viděla, přetlačovali ze všech svých koňských sil. Čelo opřené o čelo – kdo s koho. Chvíli šel dopředu ten, chvíli ten. Zmítali se v lítém boji, srostlí hlavami. Hlavy pravděpodobně bolely; v takovém tlaku by bolel každý. Chvilku jsem snad zahlédla i to vypoulené očičko, zrudlé námahou a spravedlivým nesouhlasem s počínáním kolegy.

Z dálky vypadali ti bojující malí růžoví koníci jako dospívající chlapci, které jsem kdysi viděla, jak s rukama za zády poskakují na jedné noze a snaží se přetlačit soupeře za veselého řevu přihlížejících.

Tady nikdo nepřihlížel. Možná někde samička. A kameraman.

A ano – já jsem přihlížela. Napjatě a solidárně. Chápala jsem je. Až mě z té solidarity začínala bolet hlava.

Protože já taky umím přetlačovat hlavou. Mám to v rodě. Znám to velmi dobře. Vypoulené očičko a spravedlivý nesouhlas s počínáním kolegy. A pokusy přetlačit ho hlavou. Zaťaté zuby a protiargumenty. Jeho hlava na mě nestačí. Já ji mám tvrdší. A samozřejmě moudřejší. Má pravda je jasná. Já vím líp, které počínání je spravedlivé a které ne.

Ano. Je to jasné. Mám to po nich. Po malých růžových mořských konících. A možná nejen já. Možná celý náš lidský rod. Své zápasy vedeme velmi tradičním způsobem; způsobem malých růžových mořských koníků. No není to pěkné?